5.11.2015 10:08   Dominik Kadlec  

Pavle, jsi bývalý hokejista, na jaké úrovni a kde jsi hrál?
Hrál jsem extraligu dorostu a juniorů v Ostravě, Havířově, Třinci, Vsetíně a poté za muže 1. ligu v Prostějově, 2. ligu v Brně, Přerově a Prostějově. V 18 letech jsem byl v národním týmu do 19 let na turnaji ve Finsku.

Pár dní před turnajem absolvuješ kemp, kde ještě pár hráčů odpadne, nafasuješ reprezentační stejnokroje, rozdáš nějaký rozhovor do novin. Několik hodin denně trávíš u videa a rozebíráš styl hry. Pak cesta na letiště a odehrání turnaje. Měli jsme možnost letět s áčkem, takže to pro nás byl obrovský zážitek, navíc to bylo v době výluky NHL, takže tým byl nabitý hvězdami jako je Václav Prospal. Viděli jsme i zápas áčka s Ruskem v Helsinkách. Bydleli jsme v luxusním hotelu a zájem o hokej ve Finsku byl obrovský, hráli jsme v menších městech poblíž Tampere a 3 hodiny před zápasem bylo u zimáku tisíc lidí a my rozdávali autogramy. Byl to obrovský zážitek.

Několik kluků z dorostu či juniorky hraje extraligu. Nejznámější z nich jsou Roman Polák, který hraje NHL a Jakub Štěpánek, který chytá v Rusku KHL.

To je dlouhý příběh… S hokejem jsem skončil ve 23 letech těsně po narození syna Honzíka, v té době jsem v Olomouci studoval Fakultu tělesné kultury a sportu, a jelikož jsem se hokejem neživil, ale pouze přivydělával, rozhodl jsem se hokejovou kariéru ukončit a najít si práci. Potřeboval jsem se postarat o rodinu. Zhruba po roce a půl přišla od firmy, ke které jsem nastoupil, nabídka povýšení a možnost přestěhovat se do Prahy. Shodou náhod asi kilometr od Tempa. No a když jsem jednoho dne šel okolo, zrovna trénovaly malé děti, práce trenérů se mi velice zamlouvala, a tak jsem o klubu zjistil více. Po nějaké době jsem přišel s Honzíkem na trénink školičky, kterou vede Venca Nechvíla. Jenže Honzík se ho začal bát, po třech trénincích jsme to vzdali a ještě rok počkali. Za rok nastala úplně stejná situace, tak mi Venca nabídl, ať si příště vezmu sportovní věci a jdu s nimi na hřiště, třeba se kluk osmělí. Stalo se a vyplynulo z toho, že jsem začal chodit se školičkou pravidelně, udělal si licence a u ročníku už zůstal.

Tohle vyplynulo ze situace – odmalička kope. A pořád ho to baví, doma nedělá prakticky nic jiného (těch rozbitých skleniček:-). Navíc oba dědové hráli fotbal.

Záleží v jaké kategorii a jakém smyslu, ale v globále si myslím, že to bude dost podobné.

Myslím, že v hokeji se trénuje více. Už od 3. třídy ZŠ existují hokejové třídy, tedy takhle to bylo za mě. Tělocvikář spolupracuje s trenérem. Trénovali jsme na ledě třikrát týdně po škole a jednou před, to bylo maso, od 5:45 na ledě a pak na 8 do školy. A každý víkend zápas či turnaj. Myslím, že to rodiče brali více vážněji. Ve fotbale u našeho ročníku to zatím dost rodičů bere jako kroužek, aby se dítě hýbalo, chybí mi větší zapálení, ale je to otázka priorit.

Tak stále se poznáváme, první dva měsíce byly hektické. Teď si to sedlo, jsem spokojený. Akorát vedoucí týmu mě někdy štve:-). (pozn. Kateřina Žibritová)

Hlavní a nejerudovanější z nás je Dan Kraft, který tvoří tréninkové plány a tréninky vede. Já a Tomáš Slany se staráme o web, docházku, administrativu, prostě o dění okolo. Nicméně by se dalo říct, že vše zásadní jako jsou nominace na turnaje, domlouvání přátelských utkání řešíme společně. Postupně začínáme zapracovávat asistenty.

Máme v ročníku 46 dětí, hledali jsme řešení co dál. Do tělocvičen se nás tolik nevejde a ani trénink v takovém počtu není ideální. Původní plán byl vyřadit 10 dětí, ale to nám nakonec přišlo škoda, když vidím, jak v okolních týmech pracují s mládeží, prostě jsme to dětem nemohli udělat. Jsme přesvědčeni, že by takovou péči jako na Tempu nedostaly nikde v okolí, spíše by s fotbalem skončily. Proto jsme se rozhodli udělat dva týmy, oba se stejnými podmínkami.

Byla to pro nás nová zkušenost, systém hry 4+1 jsme do té doby vůbec nezkoušeli, prakticky jsme neřešili ani auty či rozehrávku ze středu po brance… Když se ohlédnu zpět a vybavím si, jak kluci hráli první turnaj, udělali za ty dva měsíce obrovský pokrok. A hlavně je na nich vidět, že je fotbal baví, užívají si každou chvíli na hřišti, oblečení do dresů. Nicméně se stále chceme zaměřovat na individuální schopnosti hráčů, a tak mám rád i styl hry 3:3 na dvě malé branky, kde je přece jen hráč více s balónem.

Začal jsem v přípravce, hrál jsem fotbal i hokej. Jenže se to po roce začalo tlouct, a tak mi dal táta vybrat a já zvolil hokej. Fotbal jsem celý život někde čutal, ale nikde registrovaně či pod nějakým vedením. A tak jsem svůj první zápas na velkém hřišti odehrál letos v srpnu – příprava za béčko proti Šeberovu. Takže jsem vlastně začátečník:-).

Ale jo...Sice jsem se na hřišti trochu hledal, ale myslím, že dobrý. Dokonce se mi podařilo vstřelit branku. Nicméně hodnocení raději ponechám na jiných.

Nikdy jsem vlastně nepřemýšlel nad tím, že budu trénovat hokej. Život nabral jiný směr. A tak jak jsem říkal výše, to, že jsem momentálně na Tempu, je velká shoda náhod, ale jsem za ni rád. Fungování okolo dětí na Tempu mě velice baví a naplňuje.