FC Tempo Praha
St.žáci A: Reportáž z lazaretu
11.9.2012 12:24
Dominik Kadlec
Tempo dokázalo obrátit zápas a v přeboru porazilo Vršovice.
"Uufffff", přesně to mohli slyšet lidé v okolí Lhotky po tom, co jsme dohráli naše první utkání letošní sezony. Nakonec jsme ale vyválčili tři body, i přes všechny nástrahy, které nám stály v cestě, a že vám povím, že ze statistického hlediska by člověk řekl, že něco takového se nám stát ani nemůže. I proto vám bude dnešní článek připomínat možná více reportáž z lazaretu než z fotbalového zápasu.
Na problémy jsme si zadělali již dlouho před sezonou, když nám minimálně na měsíc vypadl stoper Honza Čáslavský, naštěstí se ale vrátil Vítek Klajbl a tuto díru zacelil, bohužel ale v přípravě podával takové výkony, že si ho pozval Michal Bílek, který nebyl spokojen s výkony Hubníka (neoficiálně ale Vítek odjel se školou do Anglie, někdo také tvrdí, že tam jel na předsvatební cestu s Danem Klímou). Špatný, ale vtom se objevil David Jelínek, který by nám vytrhl trn z paty, leč aby toho nebylo málo, do zápasu ho nepustilo zraněné tříslo. No jo, tak na stopera pujde zase Pavel Slavíček, jenže to by nesměl v sobotu zavolat David Chleborád, že v tom nechtěl Jelena nechat samotného, a tak si natáhl tříslo také. Los k nám také nebyl přívětivý, a tak naše 99 hrály ve stejnou dobu jako my. A tak se stalo, že jsme hned v prvním kole probudili jednoho z blanických rytířů Vojtu Vejšického, který se nakonec stal klíčovým mužem zápasu, s čímž sám po své půlroční absenci asi ani nepočítal.
Když jsme vyřešili všechny potíže a obtíže, sešli jsme se k utkání ve 13 lidech, s veselou zprávou pro Tomáše Dobřanského, že on bude ten, kdo zacelí díru na postu stopera. Ač se tomu nejprve sám smál, pak propadal trochu skepsi, tak ve finále podal velice dobrý výkon.
Vstup do zápasu jsme zvládli dobře, soupeře jsme zatlačili a vytvořili si i několik možností, bohužel žádnou jsme nedotáhli do finální podoby. Po 10 minutách hry se začly do zápasu dostávat i Vršovice a hra se srovnala. V ten moment ovšem pro nás přišla černá dvouminutovka, kdy se přiznám, že už jsem nevěřil, že ten zápas můžeme vůbec nějak dohrát. Nejprve odkulhal náš poslední klasický stoper Radim Malinkovič, což byl pro nás obrovský zásah do sestavy, naštěstí se během druhého poločasu dal dohromady alespoň tak, aby odehrál klíčových posledních 15 minut. Když dokulhal na lavičku, posadil se vedle v ten moment s bolavou achilovkou připajdavšího Dominika Hoanga. Situace v ten moment byla zlá, avšak stále ne kritická, protože nás bylo pořád 11 ( i když po hřišti běhal půl roku nehrající Vejša, na kterém to ale vubec nebylo znát). O minutu později už ale bylo zle, a to nejen mně, ale hlavně Martinu Petřekovi, kterému dělal v žaludku neplechu hodinu před zápasem sněděný řízek. Nedalo se nic dělat a ač bílý jako stěna, musel Pendrek alespoň poločas dohrát. Poločas jsme nakonec dokopali do stavu 0:0, když my i soupeř jsme spálili dvě obrovské šance, za nás se do role spalovače nominoval Vejša, který samostatný nájezd řešil raději přihrávkou, kterou soupeři zpacifikovali. Jak se ale ukázalo, Vejša v ten moment teprve řadil jedničku a na vyšší stupeň řadil až později.
O půli jsme věděli, že nás nečeká ve druhém poločase nic lehkého, ale boj proti vzdorujícímu soupeři. Po většinu času jsme měli platonický tlak, který žádnou velkou gólovku nepřinášel, spíš ošemetné závary. Pak ale zařadil Vejša dvojku a napálil míč do břevna. Jak víme, nedáš dostaneš, soupeř se dostal k haluznému brejku po ztrátě v rozehrávce, brankář Marinov se nedohodl s obráncem, a ani pořádně nevědě jak, dopravili Vršovičtí míč do naší branky. Nedalo se nic dělat, zmobilizovali jsme síly na posledních 15 minut, Malinkovič se vrátil na hřiště za umírajícího Petřeka, Stankovič se tak mohl posunout na kraj, odkud pár dobrými průniky provětrával obranu soupeře. Vejša zařadil třetí stupeň a hned uklidil propadlý balon do vršovické brány – 1:1. Chvíli po této brance spálili vršovičtí obrovskou šanci, která by zápas zřejmě rozhodla, naštěstí ale tentokrát statistika stála na naší straně a potvrdila, že ani oni nemohou proměnit všechny šance. Bylo pár minut do konce, čas utíkal a utíkal i Tomáš Adámek, který dloubáčkem přes golmana zakončil akci Slavíčka. Propukla tak obrovská euforie, do konce zápasu zbývalo pár minutek, my jsme vedli 2:1 a žádné drama už jsme nepřipustili.
Dnes jsme tak vydřeli vítězství a snad nám dodá klid do dalších kol, například už do toho dalšího, které odehrajeme v sobotu od 13:30 doma proti Podolí.
