26.9.2017 14:02   Petr Havlíček  

Zaslouženou prohru v Prachaticích můžeme přičítat velmi vlažnému prvnímu poločasu a naší ofenzivní bezradnosti, kdy veškeré individuální průniky i snahu o součinnost pohlídal v podstatě jeden hráč. Nám se absolutně nedařilo bránit střed hřiště, kde často nemáme rozebrané hráče, střední záložníci spolu nekomunikují, nedobírají odražené míče anebo někdy někteří hráči ani nebrání.

Ve hře nás trápí několik věcí, které souvisí spíše s pozorností, koncentrací na utkání a vlastní motivací se zlepšovat. Oproti relativně úspěšné jarní části minulé sezóny nejsou kluci společně naladěni na jednotlivé zápasy - nežijí utkáním od první do poslední minuty, není vidět týmová ochota nechat na hřišti všechno. V důsledku toho přichází třeba i poločasové výpadky, kdy na sebe nikdo nechce vzít zodpovědnost vyvézt balón, odehrát ho z pokutového území, zajet tělem do soupeře, a po jakési přestávkové sebereflexi už není tolik času to změnit.

S tím souvisí i pro výkon dost důležitá herní pozornost. Hra se mě týká i v momentě, kdy je balón 20, 30 nebo 50 metrů ode mě. Řada kluků se v těchto chvílích spíše dívá, přitom by měli předvídat, kam může míč jít, co se bude dít. V ofenzivní fázi pohybem vytvořit prostor pro spoluhráče nebo pro sebe, v obranné se přesunout blíže ke hře, protože potom mám větší šanci najít opravdu dobrý prostor, až zase získáme míč. Hra se sice odehrává v několika po sobě jdoucích a měnících se mikrosituacích 2v1, 3v2, 2v2, 4v2 - a proto je neustále trénujeme, ale hráč musí být pozorný neustále, i když je od této situace třeba přes celou šířku hřiště.

Porážka neznamená katastrofu, ale nutnost poučit se. Uvědomit si, jak můžu na tréninku i doma pracovat na tom, aby byl můj výkon co nejlepší. To, jak hraju já a jak hraje tým, je jen na mně.