U11: Třinácté místo na Planeo Cupu

Tempáky trochu trápily herní výkyvy, ale nakonec z pražských týmů skončili na pomyslné třetí příčce.

Premiéra ročníku 2014 na vrcholném turnaji, který se u dospělých dá přirovnat k mistrovství světa, se nesla v pozitivním duchu, bez větších excesů a v krásném prostředí kroměřížského areálu. Než se dostanu k samotnému hodnocení, tak chci pochválit organizátory za skvělý a bezproblémový chod celého turnaje, kdy jediná kaňka celého víkendu bylo naše ubytovaní v podobě intru SŠ hotelové, které nebylo úplně útulné a okulahodící, ale účel v podobě přespání ze dne na den to splnilo, takže si nemůžeme na nic stěžovat.

Když se dostanu k samotné hře, tak je paradoxem, že naše nejlepší zápasy jsme prohráli… S Olomoucí 0:3, s Libercem 0:3 a Spartou Brno rovněž 0:3. Možná až na zápas s Olomoucí, kdy zápas byl vyrovnaný, jsme totálně dominovali, měli jsme krásnou výstavbu od brány a měli jsme šanci za šancí. V těchto zápasech nás ale strašně trápila koncovka a vlastní chyby. Vlastní chyby ale pramenily z toho, že se kluci snažili vyjíždět fotbalově po zemi od vlastní brány a buď lehkomyslnou přihrávkou, čekáním na balon nebo špatným vyhodnocením, že "udělám ještě jednu kličku navíc…" jsme občas až jednoduše ztráceli balony a byli jsme za to nekompromisně trestáni. Ale po klucích jsme to chtěli, stále jsme jim vysvětlovali, že tohle prostě ten náš fotbal občas přináší a je potřeba i přes to chtít neustále hrát a snažit se to dělat znovu a lépe.

Z globálu a mého pohledu jsme fotbalově a technicky patřili do zlaté skupiny. Hlavou a nějakou mentální odolností do skupiny bramborové. Proč to píšu… Kluky po celý turnaj provázely obrovské výkonnostní výkyvy. Neberu v potaz výsledky, ale nastavení hlavy a samotné zaujetí pro hru samotnou. Protože byli schopni zahrát výše zmíněné zápasy absolutně fantasticky, kdy ty prohry vůbec nemusely být a následně hodinku na to dokázali zahrát tak, že si nebyli vůbec schopni nahrát, nabídnout se, chtít s tím zápasem něco udělat. Paradoxně nám to v našich remízových nebo výherních zápasech stačilo, ale nebyla to ta hra, kterou jsme se chtěli prezentovat každý zápas, jak ve výše zmíněných třech zápasech. Je jasné, že každý soupeř hraje jinak, ale to nastavení odevzdat v tom zápase maximum, by dle mě mělo být přenesitelné. Minimálně jsme se to snažili přenášet alespoň na lavičce.

Sumasumárum, herně skvěle odehrané tři zápasy. V dalších třech zápasech jsme i zkoušeli měnit styl rozehry a nehráli striktně po zemi nebo cíleně na křídlo/útočníka, ale nechali jsme kluky rozhodovat, kdy po zemi a kdy to zvednout. Jenže se ukázalo, že kluky to nějakým způsobem uspokojilo, když to kopnou dopředu a odepřou si tu zodpovědnost "vyjet fotbalově" a v 80% rozehry to pouze kopali dlouhý. Proto jsme od toho upustili a opět jsme po nich po zbytek turnaje chtěli opět rozehru buď po zemi a nebo cílený nákop na útočníka/křídlo a upustili jsme od toho "kopání".

Dalších pět zápasů pak kluci střídali světlé momenty s těmi horšími. Byly to nemastné/neslané zápasy, ale dá se to i přičíst atmosféře, protože kotle všech rodičů byly úžasné a vytvářely skvělou atmosféru. I se to dá přičíst té premiéře na tom "prestižním turnaji", kluci to nikdy nehráli a i když jsme se z nich snažili tu nervozitu sundat a tlouct jim, ať si to jdou užít a vyhrát, tak se u některých ta nervozita vypozorovat dala.
Takže 7. místo v Čechách a 3. místo v Praze, hned za „Skama“ vypadá fajn, ale myslím si, že kdybychom hráli po celý turnaj tak, jak umíme, bez výkyvů, tak by to na top 10 bylo.