FC Tempo Praha

Rozhovor týdne: Antonín Plachý

3.12.2015 15:34   Dominik Kadlec  

O práci na Tempu i na fotbalové asociaci i o tom, jak se vyvíjí český fotbal a čeští trenéři.

Tondo, než se pustíme do fotbalových témat, tak bych se tě rád zeptal na pár osobních věcí. Na Tempu máš dva kluky a u obou kategorií působíš jako hlavní trenér, k tomu tvoje práce, v podstatě jsi pořád na fotbale, co na to říká tvoje žena a jaký má vztah k fotbalu?
Asi nejde říci, že jsem pořád na fotbale, letos trénuji vlastně jen třikrát v týdnu, ale samozřejmě se k tomu přidává to, že fotbal dělám v práci. Marťa je sportovkyně, takže chápe, že pravidelnost je nutná, ale fotbal jako sport ji moc nebere.

Tempo Cup 2015 pro ročník 2005 a mladší Tempo Cup 2015 pro ročník 2005 a mladší
Jak si dokážeš od fotbalu nejlépe odpočinout?

Rád si zahraji jiné sporty, ale asi mi nejde o odpočinek od fotbalu, spíš bych si potřeboval uvědomovat, kdy už je to moc pro moje okolí. Ten odpočinek od fotbalu jsem řešil spíše, když jsem ho hrál. Pro trenéry je potřeba, aby si uvědomovali význam odpočinku pro hráče, a to nejen fyzický, ten ani moc ne, ale spíše psychický.

Pustíš si také někdy doma fotbal, na který koukáš jako normální fanoušek aniž by si v něm sledoval nějaké detaily nebo hledal fotbalové poznatky?
No to je čím dál tím těžší, někdy mám spíše černé svědomí, jaktože to nenahrávám , nestříhám atd….

Když mluvíme o tvé práci, tak pro ty, kteří Tě neznají, jsi vedoucím trenérsko metodického úseku na Fotbalové asociaci České republiky. Co je hlavní náplní tvojí práce?
Fotbal:-). Samozřejmě to co plyne z názvu funkce, tedy hlavně vzdělávání trenérů a vytváření metodiky jak fotbal "učit". Trenéři mohou fotbal opravdu "učit" formou narvat do těch kluků co nejvíce toho, co vědí a znají. Já dávám přednost přístupu koučování, že hráč se fotbal učí sám a kouč mu "jenom" různými formami pomáhá v tom, aby byl lepší. Znamená to tedy, že řešíme i osobnost hráčů a rozvoj jejich potenciálu.

Když jsem se kdysi dozvěděl, že působíš na Tempu, tak se mi tomu tehdy nechtělo moc věřit. Jak ses na Tempo vlastně dostal, a proč zrovna Tempo?
První kroky s dětmi a chtěl jsem prostředí, které bylo nastaveno tak, že bude vnímat i měnit směry vedení hráčů a působení trenérů. Na to má Tempo asi nejzdravější tréninkové prostředí.

A teď k fotbalovému dění. Od léta hrají naše přípravky soutěž, které v ostatních týmech říkají Superelite (soutěž hrají Sparta, Slavia, Dukla, Žižkov, Bohemka a Tempo). Jak se kluci se soutěží vypořádávají?
Vypořádávají se vcelku dobře, ale superelita je pro mě hrozný název.

Tempo Cup 2014 pro ročník 2005 Tempo Cup 2014 pro ročník 2005
Můžeš říct, v čem je tato soutěž pro naše kluky přínosná?

Je to vždy něco za něco. Jsou zde jen vyrovnaná či těžká utkání, takže je musíme kompenzovat lehčími utkáními, kde si kluci přece jen podvědomě dovolí zkusit více a jsou v tom úspěšnější. Nicméně některé kluby posunou ročníky, takže někdy hrajeme s mladšími či mixem mladších a starších. Ono je to zavádějící, protože v těchto letech nejde o kalendářní rok narození, ale o vyspělost a je jasné, že někdo vyspívá dříve někdo později. Fyzicky i mentálně. Na FAČR jsme na to reagovali, podobně třeba jako Belgie či další státy, že vytváříme "reprezentace později dozrávajících". Kluci, kteří nejsou teď tak vyspělí, většinou fyzicky, ale fotbalově mají do budoucna obrovský potenciál.

Kluci se potřebují naučit vyhrávat i prohrávat v dětském věku. Když budou jen vyhrávat nebo prohrávat, bude to špatně, protože neumí zvládat ty pocity. V reprezentacích často řešíme to, že kluci nemají dostatečné sebevědomí v těžkých mezinárodních zápasech. Není to ale mnohdy v dovednostech, ale právě v sebevědomí. Ti kluci třeba byli odmala ve velkých klubech a nenaučili se mentálně zvládat to, že prohrávám, že nejsem viditelně lepší, že překousávám okamžiky tlaku soupeřů. To je mentální síla daná vývojem v dětství. Samozřejmě na ní jde pracovat i později, ale…

Souvisí i s odchody do větších klubů, tady třeba ti kluci bydlí blízko hřiště a mohou si před tréninkem i po tréninku v klidu přijít a odejít, nebo hrát dále na hřišti. To bych řekl, že je jedna z největších devíz toho hrát tam, kde bydlím. Pokud mají v týmu dostatečnou konkurenci ostatních, tak není zásadní důvod odcházet. Hrají v tom samozřejmě roli i ambice rodičů a extrémismus typu, vozit dítě třeba hodinu a půl na trénink a z tréninku je na škodu. Prostě tři hodiny v autě.

Co když kluci prohrají za sebou se Spartou a se Slavií, nechodí pak s tím, že další zápas opět prohrají?
U kluků to lze nastavovat jako výzvu, ale samozřejmě jde podstatně o to, co slyší doma. Jestli padne poznámka typu "Dneska se Spartou, to bude jízda", nebo třeba i měkčeji, "Slavie, ty jsou první", tak toho malého hráče naladí už doma strachově. Rodiče v tom dělají hrozně moc a oni doma můžou kluka či holku nabít sebevědomím, nebo ho srazit jedinou blbou poznámkou. Nejednoduší je to neřešit, zápas jako zápas a stejně jako na zápase se musí hrát i na tréninku.

Nedávno vyšel ve Sportu rozhovor s generálním sekretářem FAČR Rudolfem Řepkou o tom, že FAČR požádal kluby, aby nezveřejňovaly výsledky a tabulky přípravek na svých webových stránkách. Pokud pominu hloupé a urážlivé argumenty odpůrců tohoto doporučení, tak zajímavým názorem na to je, že to podporuje výchovu dětí, kterým je všechno jedno a kteří vyrůstají v duchu, že pokud něco zkazí, tak to nevadí. Co si o tomto názoru myslíš?
Děti žijí v módu tady a teď a dospělí to často už neumí. Bojí se toho, co bude a to je svazuje v tom tady a teď. Fotbal pro děti není práce, je to zábava, kde se musí i makat a překonávat obtíže. Do každého zápasu mít šanci vyhrát a s tou šancí tam jít. Když jde někdo na zápas s tím, že teď hraje s někým silným nebo slabým, už se předem nastavuje. My chceme, aby hráči ke každému zápasu přistupovali stejně. Hrát naplno každý okamžik. Jenže to často blokuje to přednastavení psychiky. Jak jsem ukázal, tak to přednastavení často udělají rodiče doma, nebo i trenéři, kteří jsou také ze silných soupeřů "předpodělaní" nebo ze slabých bez plánu, co se bude v tom utkání hrát a co chtějí vidět. Jednou ze zbraní je tabulka, která ukazuje, kdo je slabý a kdo silný. Je to podobné, jako když přijdete do sámošky a berete to tak, že vyšší cena znamená vyšší kvalitu. To, že hráč něco zkazí, nemá v dětském věku znamenat, že to přestane zkoušet. Jen se má naučit jak to příště udělat lépe – udělat tu kličku rychleji, dál od hráče, s lepším prvním dotykem, do jiného směru …. V tom mu má pomoci kouč a dodat mu sebedůvěru k dalším pokusům. Někdo se učí rychleji a někdo pomaleji a kouč by měl respektovat individualitu i v tomto.

Buď si budeme volit výchovu, která rozvíjí a nastavuje možnosti, ale samozřejmě s respektem k pravidlům, nebo tu kde někdo říká, kdo je špatný, kdo dobrý a hlavním prostředkem je strach něco nezkazit. Přesně tak vznikají bloky v tom, aby se hráč mohl "rozpustit do hry" a dát jí veškerý svůj potenciál. Hráčů svázaných zodpovědností i strachem, abych nezkazil, jsme měli vždy dost. Potřebujeme vychovávat osobnosti, pro které je každý zápas šancí vyhrát, každý útok možností dát gól. Je to asi na dlouhé vysvětlování a obhajobu, ale v tom zákazu tabulek u dětí samozřejmě zdaleka nejsme sami mezi fotbalově vyspělými zeměmi.

Příští rok jdete s ročníkem 2005 do žákovské ligy, jak se na to těšíš?
Myslím, že to bude ten další prospěšný krok, kde kluci najednou budou mít více prostoru na hřišti, který se jim bude s věkem zase zmenšovat, jak bude stoupat jejich kvalita, aby se jim pak po dvou letech zase zvětšil do formy velkého fotbalu. Když se podíváte, na jakých prostorech se hrají rozhodující okamžiky Ligy mistrů, tak je to téměř vždy 30x30 m, kde je 16 hráčů. Proto je důležité být na malých hřištích a naučit se roztáhnout hru a vyndat míč někam do volnějšího prostoru. Zejména pak naučit se řešit situace před brankou, což znamená být co nejčastěji před brankou.

V rozhovoru pro náš web rok a půl zpátky jsi řekl, že se lepší tvůj pocit z českých trenérů. Jak bys úroveň českých trenérů zhodnotil nyní?
Nechci dát jen na svůj pocit, a tak se snažím ptát a poslouchat. Ke mně to směřuje, že se to opravdu hodně zlepšilo, ale zejména u těch nejmladších kategorií, kam stále přicházejí noví a noví trenéři, zejména z řad rodičů, je to asi nikdy nekončící proces. U těch starších očekávám, že se budou třeba více zabývat detaily v tréninku a při utkáních podporovat odvahu a učení se tomu, co se učíme. Co z toho, že se učíme rozehru od brankaře, když to pak v utkání raději kopeme co nejdál?

Březiněves - FC Tempo Praha 14:40 Březiněves - FC Tempo Praha 14:40
Je tento trend společný pro celou Českou republiku? Občas mám dojem a teď mluvím hlavně o trenérech mládeže, že v Praze a jejím okolí je vidět velký pokrok, ale v jiných regionech stále převažují spíš tradiční trenéři, kterým nejde o rozvoj hráče, ale hlavně o výsledek.
Nechci vůbec paušalizovat a z trenérských kurzů vím, že je veliká spousta trenérů, kteří již plně pochopili, ale v krizových momentech se pak stejně neovládnou. Z pohledu FAČR si uvědomujeme, že nejde jen o nějakou hráčskou elitu, ale stejně tak i o ty, kteří nebudou hrát na nejvyšší úrovni, ale budou to ti, kteří mají rádi hru, přivedou své děti a nebo přijdou na tribunu.

S tím souvisí otázka, jak vidíš budoucnost českého fotbalu?
Pokud na ní budeme tvrdě pracovat, tak dobře. Myslím, že směr a kvalita trenérů je naše největší šance, protože asi nebudeme brzy ta země, která si hráče vybere a koupí. Musíme je vychovat. Stejně jako vychovat trenéry a rodiče, ale třeba i rozhodčí, aby chápali, co je ve hře dětí podstatné.

Dokážeš říct, které země udělali největší pokrok ve svém fotbalovém rozvoji a jejichž práce se začíná projevovat nebo by se měla projevit v nejbližších letech na reprezentační úrovni?
Evidentně třeba Belgie, která udělala změny, které děláme, o několik let dříve. Island podobně a navíc do toho plyne spousta peněz. Krytých hal s umělkou mají asi 300. My jich máme asi 5. Švýcarsko, kde se rozeběhly akademie již dříve atd… Mluvím o těch menších zemích, kde se můžeme srovnávat buď ekonomicky nebo demograficky. Sbíráme inspirace a samozřejmě se to snažíme udělat ještě lépe než tam. Pro někoho by to mohlo být paradoxem, ale i ty velké země jezdí okukovat, jak to systémově děláme my tady. Spoustu toho přebírají. Systém je jedna věc, ale lidský faktor je důležitější. Trenéři a to jak dokáží pracovat s detailem v tréninku a s rozvojem hráčů.

Co si ty myslíš o talentu? Pokud vlastně existuje, tak co to je a jak se dá rozpoznat u dětí? Ptám se, protože nyní čtu knížku od Geoffa Colvina – Talent nerozhoduje.
Talent je rozvinuté nadání. Tolik stručná definice. Nadání samozřejmě existuje v mnoha směrech – rychlostní předpoklady, cit pro míč, ochota bojovat, schopnost učit se rychleji než ostatní, schopnost učit se dlouhodobě a neustrnout, atd.. Nadání má mnoho dimenzí, ale někdo je rozvíjí více a ve více dimenzích a někdo méně. Někdo zkrátka hrozně chce a je to na něm vidět. Ano, Mozart driloval odmala, podobně jako Tiger Woods či další, ale na mnoha příkladech se ukazuje, jak je zavádějící v dětském věku rozhodovat, kdo ano a kdo ne. Nebudu jmenovat hráče, kteří nebyli v dětství nijak evidentně nadaní a hráli jako dospělí za reprezentaci, nebo Ligu mistrů, ale je jich dost.

To ale neznamená, že všichni mají šanci. Pokud nemá kluk koordinaci pohybu, rychlost a zájem na dostatečné úrovni a nikdo mu to nepomáhá pravidelně rozvíjet, tak samozřejmě nemá šanci dohnat své vrstevníky a měl by si najít jiný lehčí sport, kde je třeba menší konkurence. To někdy samozřejmě bolí rodiče, protože mají klub za barákem a je to nejjednodušší možnost. Trénovat ale s 30 nebo 50 dětmi neprospívá ani dobrým, ani těm horším. Nakonec proto je na Tempu i kroužek.

Osoby:

Antonín Plachý

Tagy:

    Rozhovor týdne