15.11.2022 21:05   Josef Klouda  

Nikdo ani nedutá, nepřítomné výrazy všech zúčastněných mluví za vše. Místnost je chabě osvětlená, jediná zářivka na stropě problikává a dokresluje ponurou atmosféru, která v místnosti panuje. Venku už se setmělo a padla obvyklá podzimní mlha. Kromě monotónního zvuku, který vydává světlo, je zvenku slyšet občasné zahoukání sovy. Ta jediná mne na chvilku vytrhne z myšlenek na to, co jsem před pár minutami zažil. Přemýšlím, zda je to kulíšek nebo výr. Podívám se po ostatních. A snažím se najít alespoň nějaký náznak změny nálad. Nic tomu však nenasvědčuje. Jejich prázdné oči, svěšená ramena a absolutní bezmoc mne opět uvrhnou do myšlenek na předcházející události. Jak se to jen mohlo stát? Kde jsme udělali chybu? Tenhle den měl být oslavou všeho, co jsme za poslední půl rok společně budovali.

Jako první vstane kapitán. Jeho mohutná postava tento večer působí velmi křehce. Cítí, že by měl k týmu pronést pár povzbudivých slov. Postaví se doprostřed šatny, rozhlédne se kolem sebe, otevře pusu, ale nevydá ani hlásku. Nejde to. Zklamání je obrovské. Opět se posadí na své místo a v očích má slzy. Náhle se otevřou dveře. "Stane se, i tak vám děkuji za předvedenou hru a celý podzim," pronese do ticha trenér a pomalu za sebou zavírá dveře. Všem poté postupně podá ruku a poplácá je po rameni. Někteří hráči se po jeho příchodu začnou svlékat z dresů a pomalu se trousí do sprchy.  Doufají, že vodou smyjí nejen pot, ale také ten nepříjemný pocit z prohry.

Není divu, na každém leží tíha z 6 inkasovaných gólů a 13. místa po podzimní části.