18.5.2023 21:24   Jan Míka  

Už od minulého zápasu jsem věděl, že budu psát tenhle článek. Jelikož jsme byli na vítězné vlně, očekával jsem, že to potvrdíme i v neděli odpoledne a můj článek bude plný vtipných historek, přirovnání k neporazitelné sovětské sborné, nebo aspoň chvástání se, že takový tým žádná jiná Benfica ještě nikdy neměla. Leč, ne nadarmo se říká, nechval dne před večerem.

Že všechna svá velkohubá prohlášení a plány na článek plný rytmu samby budu moc hodit do koše, mi začínalo být jasné, už když jsem vstoupil na schodiště, které vede k nám do šatny. Po cele budově hrály písničky typu DANZA KUDURO, TATU NAS NEDOGONYAT, atd.  Ono by to nebylo až tak divné, kdyby se jednalo o klasický tým a ne o naši intelektuálně nadprůměrně vybavenou Benficu.

Nikdy jsme v našem týmu neměli tyhle fotbalové manýry. Z celého týmu si na fotbalisty hraju jen já s Jirkou Žloudkem. Oba se pravidelně a moc hezky gelujem vlasy, každý čtvrtek probíráme, na jaké fotbalové vybavení mají zrovna v outletu ve Štěrboholech slevy, porovnáváme si svaly, a pravidelně se před, v průběhu a i po tréninku nebo zápase objímáme se slovy „Ať se dáří, si dobrej."

Zbytek týmu na tyhle věci moc není. Většina kluků je v posledním ročníku Matfyzu, nebo na nástavbě nástavby ještě jedné nástavby Právnické fakulty. Kluci si většinou před utkáním počítají nejsložitější matematické úlohy, snaží se vyvrátit teorii relativity a nebo dokázat, že země je placatá.

My s Jirkou většinou jen nevěřícně koukáme, co vše naši spoluhráči vědí a těšíme se vždy ven, až si pochválíme naše nové slim fit fotbalové tepláky. Celé tohle nastavení našeho týmu fungovalo a vše šlapalo, dokud se kluci nerozhodli zkusit moje a Jirky rituály. Hlasitá a moderní hudba v šatně, holení nohou a jiných partií před masáží, čištění zubů mezizubní nití, parfémy a gely místo tužky, pera a slepé mapy vesmíru. I my s Jirkou zkusili při rozcvičce dát do kupy aspoň vyjmenovaná slova po Z, bohužel bez úspěchu.

Je toho mnoho, co se změnilo a jak napovídá výsledek, nebylo to ku prospěchu věci. Zápas jsme nezačali vůbec špatně. Možná to bylo i tím, že místo brankáře z personálních důvodů musel zaujmout Pepík Klouda a my věděli, že soupeře musíme držet co nejdále od naši branky.

To se nám dařilo prvních 20 minut, během kterých jsme stihli hned ve 2. minutě vstřelit branku Maty Buzkem a vypracovat si dalších několik slibných příležitostí, kterým předcházely brazilsko argentinské akce. Byl sem opravdu na kluky pyšnej a nestíhal jsem zírat, jak jim vizáž fotbalových hvězd sluší. Zvláště když to bylo podpořeno výkonem a výsledkem. Já si dokonce vzpomněl na „brzy, jazyk..."

Jak už to ale u fotbalistů bývá, podlehli jsme sebeuspokojení a od 20 minuty do našich řad vstoupil alibismus, lenost, ztráta chuti hrát a mnoho dalších faktorů, které neumím ani pojmenovat. Trest na sebe nenechal dlouho čekat a soupeř brzy vyrovnal. Do poločasu jsme to uplácali na remízu. V šatně jsme si zkusili říct pár prázdných fotbalových frází a vydali se vstříc ještě větší trapnosti. Jinak náš výkon ve druhém poločase nazvat ani nejde. Dostali jsme další tři laciné góly a i přes snížení jsme asi všichni tušili, že s tímhle žádnou parádu neuděláme. Konečný výsledek 2:4 jsme nakonec i brali.

Suma sumárum byla to pořádná facka a nám nezbývá, než se vrátit k tomu, co fungovalo. Já se Žloudkem přestaneme myslet, a jak řekl Vojta Rejmíš, kluci si společně před rozcvičkou místo hlasité hudby dají nějaký ten vědomostní kvíz a budeme věřit, ze na Chabrech všechny kolem nás překvapíme a vrátíme do našich řad dobrou náladu a pohodu z posledních týdnů.