Hele, já to vlastně tušil už od rána. A pak si mě před zápasem Petr Dedek zavolal a mezi čtyřma očima mi povídá: „Jiří, když mojeho prastrýce přijímali nacisti do pracovního tábora a ptali se, jaké měl v civilu zaměstnání, řekl jim, že byl čalouník. Celou válku pak nacistům spravoval křesla a pohovky v blízkém zámku, kde pobývali, zatímco ostatní tahali šutry z lomu a neměli co jíst. Dost možná mu to zachránilo život. A víš co? Samozřejmě, že nikdy nebyl čalouník, jen viděl ten zámek a zkusil to. ´To první křeslo v životě bylo nejtěžší, Petře, ale zvládl jsem ho,´ říkal mi vždycky.“
Chceš abych chytal, viď? zeptal jsem se ho rovnou. Petr neodpověděl a jen na mojí stranu stolu posunul soupisku, kde na prvním místě, za tím tajemným písmenem G stálo jméno Jiří Hlavička. Moje jméno. Poprvé jsem nastoupil v brance.
Co, jakej že byl zápas? No, začali jsme zostra. Dva Valyho povedené přímáky, několik závarů ve vápně soupeře. Bohužel bez gólu. Jen jsem v bráně postával, koukal na druhou stranu hřiště a nalil si na rukavice vodu z flašky, jak to dělají brankaři v televizi. Ale jak říká jedno přísloví – malé srdce vydrží 10 minut a velké 10 let. A my měli srdce malé. Precizní robinsonádou jsem zabránil prvnímu gólu po chybě Pobožného pistolníka. To my tak říkáme Danu Morávkovi, protože to byla přezdívka jeho praděda, štábního generála Václava Morávka z Tří Králů.
Hosté měli právě od té desáté minuty více ze hry. Což mi připomíná, že jsem nikdy nechápal, čeho víc ze hry má ten dotyčný mít. Prostě hráli líp. A v 17. minutě to přišlo. Po špatném odkopu se míč vrátil na Valyho, který ho bohužel nešťastně prodloužil do běhu jejich útočníkovi. Říkal jsem si, že na něj vytáhnu ten zákrok brankáře Schumachera z osmdesátýho druhýho, ale kluk měl takový rošťácký oči, že mi ho bylo líto - 0:1.
Hosté měli až do konce přestávky mírně navrch (zase - čeho navrch?). Za nás byl nejblíž brance v jednom závaru asi Milan Boubín. Moc se toho jinak nestalo. O tom mém vyboxování centru a výběhu z vápna proti dlouhé přihrávce, asi mluvit nebudu. Nepotrpím si na chlubení. Koneckonců, viděli jste to sami.
V kabině byli kluci děsně skleslí, až jsem nechápal proč. Jako bychom to vzdávali před bojem. V takových chvílích se pozná vůdce jako Petr Dedek: „Chlapi,“ řekl a postavil se. „K tomuhle mám příběh z roku 1858. Spisovatel Gustav Flaubert (narozen v Reynnes) jel s přítelem na výlet do Egypta a na samém vrcholku Cheopsovy pyramidy, kam se ten tlusťoch vyšplhal, ačkoli málem vyplivl duši, našel v prachu vizitku se jménem Polisseur Humbert - Reynnes. Polisseur je francouzsky leštič parket. Z města, kde se Flaubert narodil. Hah! A to se podržte, Pollesseur ve francouzském slangu taky znamená chlípník a Humbert je přeci známá postava chlípníka z Nabokovovy Lolity. Chlípník Humbert. No není tohle náhoda? Zakladatel moderního nemravného románu Flaubert, najde na vrcholu pyramidy vizitku se jménem hlavního post-moderního chlípníka Humberta. Chci říct, kluci, náhody se stávají a to mnohem větší, než že bychom tenhle zápas otočili. Musíme tomu věřit!“
Ale náhoda se nestala. Ve druhém poločase jsme hráli ještě hůř. A to přesto, že na hřiště přišel Dan Prokop, o jehož talentu se dá sice s úspěchem pochybovat, ale ne víc než o talentu Jirky Hrona, kterého vystřídal. První gól přišel někdy v 63. minutě. Omotal našeho obránce a napálil to šibenice. Tohle by zdovolením nechytl ani Jean Luiggi Buffon. Já jsem držel Tempíčko nad vodou. Docela by mě zajímalo, jak by ve Studiu Sport po zápase hodnotili ten reflex z 80. minuty, kdy jsem vyrazil šlupku zhruba z penalty. Anebo když jsem se za pár minut položil do střely zpoza vápna?
Asi poslední šanci na korekci výsledku měl právě Dan Prokop. My tomu klukovi říkáme Horlivec, jako se v aramejštině říkalo Šimonu Zélotovi z Nového Zákona. Má dobrý úmysly, ale většinou je sleduje jakoby zpovzdálí, když už je po všem. A stejně tak dopadl ten jeho nájezd. No, a pak dali ještě jednoho góla.
Když jsem vám po zápase vyšel z šatny a mašíroval si to hospody, tak zrovna zapadalo slunce. A vzpomněl jsem si na myšlenku jednoho nedávno zemřelýho literáta – jak to příjde, že ačkoli slunce zapadá ve stejném úhlu jako vychází, tak barvy západu a úsvitu jsou docela jiné? Není to tím, že máme večer unavenější oči? No a pánové, je to pravda. Ten úsvit před hospodou vypadal skoro jako západ. Měl jsem strašně unavený oči.
Z vyprávění Jiřího Hlavičky beze změn zapsal D.Prokop