10.5.2022 15:08   Vojtěch Mastný  

Na Den matek se tempácké béčko sešlo na domácí zápas proti Zličínu B. Jak by na nás musely naše matičky být pyšné, kdyby viděly tu spanilou jízdu svých mladých kloučků - fakt jsme se jim povedli.

Předzápasové prognózy u mě nevypadaly úplně optimálně, jelikož se mi zhruba den před zápasem objevilo zranění, které jsem jednak nedokázal sám diagnostikovat a zároveň ani nevím, jak jsem k němu přišel. Dlouho jsem váhal, zda budu tréňovi psát omluvenku a v případě že jo, co by ji mělo vlastně obsahovat, jelikož to sám nevím. Omluvenku jsem poslal a na zápas stejně dorazil, abych viděl, jak se situace má a jak se to celé bude dál vyvíjet.

Situace byla o něco zneklidňující ihned po příchodu do kabiny, kdy se nevědělo, jestli nám dorazí náš šutér Radim Pfeifer a kdo by za něj případně hrál strikera. Trenéři ale vždy bývají s taktikou o krok napřed, což nebylo výjimkou u Petra Dedka, který už někde získal informace, že na Čechýna se jde podívat jeho přítelkyně i ségra. Nebylo o čem pochybovat a po nahlášení sestavy už jen přišel čas na to si říct důležité předzápasové info - jak moc se včera kdo ožral, jestli je Čechýnovo ségra single, co měl Švábis k obědu...

Pak už přišel čas vyběhnout na posvátnou trávu FC Tempo, kterou většina z nás osahanou (čti okopanou) zatím moc nemá. Natěšený jsem vstříc novému dobrodružství vyběhl na trávník a úsměv mě přešel hned po prvních třech přihrávkách, kdy mi při zpracování dva míče přeskočily nohu a třetí jsem dal nepřesně. No nic, už jen stačí potvrdit podezření na zraněnou nohu a mohu si jít rovnou sednout na lávku.

Kvalitní rozcvička pod vedením zkušeného Jirky Žaluda mě ovšem dostala zpět do formy a já byl tak se svým týmem plný sil připraven vrátit zličínské rezervě podzimní porážku. Již od úvodních minut jsme dominovali na míči a soupeře nepustili za svoji polovinu. Především díky skvělé záloze doplněné o hráče A týmu Filipa Šmídka (který měl pravděpodobně od podzimu se Zličínem nevyřízené účty) jsme se lehce dostávali za obranu soupeře a proměňovali téměř vše, k čemu jsme se dostali. Po prvním poločase, který byl z naší strany jasnou záležitostí (6:0), se do hry dostali čerství hráči, nicméně těm ze základu už se moc hrát (primárně dozadu) nechtělo. To mělo změnit radikální střídání obranných jistot Vítka Klajbla a kapitána Ondry Švába, který byl svým střídáním pravděpodobně tak zaskočený, že nevěděl co dělá s kapitánskou páskou a začal ji nasazovat na ruku mně (pravděpodobně jsem byl nejblíž). Já byl z toho pravděpodobně zaskočený víc než on, ale na předávání pásky někomu jinému už nebyl čas. Nové posily v podobě zkušeného Pepči Kloudy a kanonýra Radima ještě za pomoci dobře naladěných tempáckých fandů v ochozech pár gólů přinesly a korunu tomu nasadil v posledních minutách Fanda Vencl, který už se nemohl koukat na to, jak si to tam zbytek týmu připravuje do koncovky, a tak do toho bez zájmu bouchnul, až míč skončil v pravé horní šibenici soupeřovy brány. Celkové skóre skončilo krásných 10:0 pro nás a my jsme se tak mohli těšit prodlouženým výherním pokřikem.

Důležité je ovšem připomenout, že 8.5. také připadá (ne nadarmo) na Den vítězství - na to ale odteď nikdo z tempáckého béčka jen tak nezapomene, jelikož vzpomínky, ty zůstanou už napořád.