4.6.2022 11:33   Matěj Čech  

Muži B: Sokol Písnice - FC Tempo Praha B 2:7

V pohádce Fimfárum byste se snažili člověka naučit bát tím, že ho zavřete na noc do hospody, kde straší. Kdybyste chtěli naučit člověka se nudit, vezmete ho na nedělní zápas s Písnicí. Mistrovské utkání bylo již od začátku takové nemastné neslané, možná to bylo tím, že Vojta Mastný začínal na lavičce, nebo tím, že jsem na lavičce začínal já a je tam nuda vždycky větší. V Písnici vyloženě chcípl pes. Klasická ospalost a lenost, přicházející kolem páté hodiny odpolední, dolehla na všechny a na zápase to bylo znát. Půlka lavičky zívala, a na hřišti, zjevně, aby se neřeklo, běhal jen hráč co měl zrovna balon. Snad kromě jednoho z rozhodčích se nedokázal nikdo koncentrovat na hru ani několik sekund. A vzhledem k tomu, že u hřiště nebyla světelná tabule, si nikdo po prvních dvaceti minutách zápasu nebyl úplně jistý výsledkem.

Petr Dedek ve dvacáté minutě dokonce ze zoufalosti zapnul na mobilu tetris a potají začal vypařovat, Jirku Hrona jsem dokonce zahlédl, jak z nudy stahuje Tinder a "svajpování" se snaží skrýt generickými trenérskými pokyny, které měly vytvořit zdání, že se naplno věnuje zápasu, prozradil se až pokynem "chytejte se s nima" ve chvíli, kdy jsme právě vsítili branku. Petr Petřek byl poprvé vděčný své prostatě, protože jeho časté cesty na záchod v porovnání se zápasem představovaly vrchol adrenalinu. Když mě těsně před poločasem poslal Petr, ať vzbudím spícího Skokyho v bráně, vzpomněl jsem si, že jsem si s sebou vzal skicák, který jsem si cestou zpátky na lavičku vyzvedl v šatně. Kreslení skic mě před ubíjející nudou nedělního klání naštěstí zachránilo. Ostatní takové štěstí neměli. Když mě trenéři poslali na hřiště na poslední půlhodinu, všiml jsem si, že na lajně chybí rozhodčí, obránce domácích mi sdělil, že prý už to nemohl vydržet a odjel domů. Chápu. Poslední půlhodina byla k nevydržení. Na hřišti byla nuda snad ještě větší. Jelikož se při běhaní špatně kreslí, nezbylo mi nic jiného, než si krátit čas hledáním konfliktu s protihráči. Vyhlédl jsem si soupeřova hráče s číslem deset, vypadal totiž nejvíc jako prevít. Přišel jsem k němu a kopnul jsem do něj, nevím jestli byla přerušená hra nebo ne každopádně on kopl i mě. "Debile", říkám, on na to "drž hubu", "né ty drž hubu", odpovídám důmyslně. Naší sofistikovanou výměnu názorů naštěstí ukončil hvizd rozhodčího, signalizující konec zápasu už v 68. minutě. Díky bohu, mohli jsme domů. V zápise byl uveden výsledek 2:7, to znamená, že tři body putují na Lhotku a to je to hlavní. Příští týden snad bude zápas o něco zajímavější, jelikož náš B-tým může stvrdit postup do A-třídy! Hala Tempo!

Níže přikládám pár skic z utkání: