Muži B: Přál si Rumcajs porážku?

30.4.2012 13:26   Daniel Morávek  

Tempo po nadějném úvodu prohrálo na Čafce vysoko 1:7.

Vzhledem k tomu, že svět jde kupředu a kdo zůstane stát, tak zemře, rozhodli jsme se i v Benfice posunout referáty o kus dále. Někteří škarohlídi by mohli zaprotestovat, že už nám jen dochází invence a nápady, ale samozřejmě to tak není. Naší novinkou, kterou jsme samozřejmě nejdříve otestovali na nezávislých čtenářích, bude psaní komentářů z pohledu vždy jednoho vybraného hráče. Rezignujeme tak sice na objektivnost našich referátů, kterou se kromě nás mohla chlubit možná ještě BBC, nabídneme však čtenářům ojedinělý pohled do psychiky jednotlivých hráčů a jejich individuálních postojů a názorů.

Nemůžeme začít nikým jiným než Tomášem “Rumcajsem” Vitáskem.

Vitásek Tomáš:

Po delší době jsem cítil šanci a hodlal jsem ji chytnout za pačesy (tedy ne za ty svoje). Počty, které ve čtvrtek zmiňoval Děda, vypadaly více než nadějně. Maximálně jeden na střídání, možná nikdo a navíc několik polozraněných hráčů. Hodně jsem si hlavně sliboval od Valyho, který laboruje ze zdravotními problémy posledních 38 let. Také ve čtvrtek si stěžoval na natažený sval na pravé noze, bolesti hlavy, tuberkulózu a zlomenou páteř.

Není se tak čemu divit, že celou sobotu měl dobrou náladu. Má dívka Anička, se kterou jsme byli v Kroměříži, si i přes mé vousy nemohla nevšimnout úsměvu na rtech. S radostí jsem jí vypověděl, že v neděli nejspíše nastoupím v základu. Polaskala mě ve vlasech a dodala mi ještě více sebevědomí krásnou větou: ”Tomášku, i kdybys nenastoupil, pro mě budeš vždy v základní devítce (pravidla fotbalu úplně přesně nezná)."

O to větší bylo moje zklamání a naštvání, když se ukázalo, že nás bude více než 11. Nejprve mě vyděsil Dan Morávek, který šel na Tempo s taškou na fotbal, jelikož psal, že zápasu se nezúčastní. Naštěstí mě hned uklidnil, že v tašce jen nese uvařené těstoviny Petrovi Dedkovi. Druhou ranou, která však již vyléčit nešla, byla účast Honzy Kuchaře z Áčka. S ním nás totiž bylo 12 a moje šance na základní sestavu se smrskly jako Slávův pohlavní orgán při mínus 20 stupních.

Stále však ve mně žila naděje, že poprvé v historii budeme mít na lavičce i náhradního brankáře a já nastoupím v základní sestavě. Naděje umírá pravda poslední, ta moje však skonala už ve 14.10, kdy Petr Dedek oznámil sestavu. Žel na mě opět zbylo jen číslo 12 a místo na lavičce náhradníků. Chvilku jsem přemýšlel, že bych uškrtil vedle sedícího Dana Prokopa, avšak jsem se k tomu nakonec neodhodlal. Zklamání bylo veliké, a mít geny Martina Fetra, asi bych jej okamžitě utopil v láhvi alkoholu. Nicméně jsem si řekl, že to zase tolik nevadí, jelikož Čafca nás určitě přejede, a vina tak padne hráče na hřišti a mně se zvýší šance do dalších zápasů.

S radostí v srdci a nemalou škodolibostí jsem tak usedl na lavičku a těšil se, jak dostaneme od prvního mužstva tabulky gardu. Pro jistotu jsem ještě dvakrát odříkal modlitbu k Allahovi. Když jsem se místního fanouška ptal, kterým směrem leží Mekka, koukal na mě trochu divně. Navíc vůbec nevěděl, neznaboh. Poradil mi ale, kde stojí nejbližší Mekáč, a já jsem usoudil, že vzhledem k mému přání Allahovi dojista postačí i tato stavba.

Allahovy cesty jsou nevyzpytatelné a i Nejvyšší má smysl pro humor a nedá nic zadarmo. Na půdě lídra jsme totiž začali dobře, poctivě jsme bránili a v 6. minutě jsme se po rohu ujali vedení, kdy hlavičkou skóroval Petr Dedek. Nervózně jsem začal podupávat a pochybovat o tom, zda mi ten chlápek s Mekáčem nelhal. Následující minuty však ukázaly, že asi ne. O chvíli později se totiž do šance opět dostal Petr Dedek, na brankové čáře ale trefil jen hráče a následnou přihrávku na Honzu Kuchaře dal o něco pomalejší, než bylo třeba, a střelu do prázdné branky tak stihli domácí zablokovat. O dalších pět minut později vnikl do šestnáctky Honza Míka, a přestože byl obráncem viditelně držen dobrých pět metrů, rozhodčí pokutový kop nepískal. Díky Allahovi. Domácím, kteří byli do té doby naprosto neškodní, se podařilo následně vyrovnat, kdy z 25 metrů překonal Petra Flakse jejich středopolař. O minutu později navíc přidali po rohu druhý gól a já se začal uklidňovat, že Allah je velký. Do poločasu další gól už nepadl.

Do druhé půle nastupovali mí spoluhráči celkem odhodlaní, což mě opět trochu znervóznělo. Mé obavy se ale brzy rozplynuly. Brzy po výkopu se domácí útočník otočil ve vápně a měl čas ještě zakončit. O dalších pět minut později si rozhodčí naštěstí vymyslel penaltu pro ČAFC a domácí jejím proměněním prakticky rozhodli o zápase. Potěšilo mě, že od té doby se náš výkon jen zhoršoval, zatímco branky do naší sítě přibývaly. Od 15. minuty druhé půle jsem začal pokukovat po Danovi Morávkovi a nenápadně mu naznačoval, že už by mě mohl na hřiště poslat. Dan si však držel obličej v dlaních a zřejmě plakal (možná jen kašlal a smrkal kvůli nemoci, ale podle mě se jen vymlouval). Všiml si mě až 15 minut před koncem. S radostí jsem vystřídal Mílu Komorníka a za stavu 6:1 se bez nervů vrhl do hry. S míčem jsem se za 15 minut potkal poměrně dost a musím se pochválit, že jsem hrál i celkem dobře. S radostí jsem i dvakrát seřval Valyho, který působil v obraně hodně zkroušeně a bál se mi cokoli říci. Nakonec jsme sice dostali ještě jeden gól, to ale na mém dobrém pocitu nic nezměnilo.

Po zápase jsem s předstíraným soucitem pozoroval své spoluhráče, přidal jsem pár milých vět typu “Slávo, neva, příště to bude lepší” (doufám, že Slávu už příště nepostaví), “Pepčo, pěkně si dřel” (zase jsi tam jen běhal jak blb) nebo  “Dědo, na tvůj věk fajn výkon” (už tři roky bys měl být ve fotbalovém důchodu). Do hospody jsem pak raději nešel, abych se neprozradil a vyhodit jsem se raději nechal u kostela. Brzy jej chci přestavět na mešitu.

Přijde mi celkem jasné, že příště musím nastoupit v základu. Allah Akbar!

Zápasy:

Osoby: