FC Tempo Praha
Muži B: Na co myslím, když sleduji kopanou
26.5.2012 0:11
Daniel Prokop
Záložník Prokop na lavičce šedesát minut přemýšlel, co je vlastně fotbal...
Nedělní zápas se Satalicemi vyhrálo Tempo B jasně 8:1. Do zápasu jsem zasáhl až v druhém poločase. Prosluněné odpoledne mi tak dalo poklidných 60 minut na zamyšlení, co je vlastně fotbal, když se projednou nezaměříme pouze na pravidla, hráče, góly a fauly, ale pojmeme tuto hru v celém jejím kulturním kontextu:
Nizozemský historik Johan Huizinga (1872 – 1945) nazýval moderního člověka nikoli homo sampiens, ale homo ludens – člověk hravý. Lidstvo se v novověku při popisu sama sebe naučilo akcenotovat zejména racionalitu, kumulaci vědeckého poznání, vysvětlování a argumentaci jako zásadní část komunikace, atd. Huizinga ovšem upozorňuje, že zásadní vliv na formování člověka a lidské společnosti mají právě hry a hravost. Celá řada institucí moderní společnosti, které nám přijdou samozřejmé (např. svatební obřad a jeho náležitosti) jsou vlastně institucionalizované rituály a hravé způsoby chování. Dítě se společenským pravidlům a normám či umění kooperace a strategizování neučí většinou vysvětlením, ale právě zkoušením ve hrách. Proto i fotbal může mít z huizingovského hlediska pro kulturu a udržování lidských hodnot a dovedností (například soutěživost, spolupráce) zásadní význam.
Méně pozitivní je pohled filosofů Michaila Bachtina, jenž naší společnosti dal přízvisko „karnevalová“, francouzského filosofa Gillese Lipovetského, jenž mluví o „humoristické společnosti“ či amerického mediálního analytika Neila Postmana, který se proslavil knihou Ubavit se k smrti (1985). Dnešní člověk je podle nich specifický v tom, že má přemíru volného času. Ještě v 19. století jsme trávili drtivou část svého času prací a zopatřováním životních potřeb. Karneval či jiné oslavy volného času (a připomínky, že vůbec existuje) se konaly jednou týdně. Dnešní společnost vžak žije v permanentním karnevalu. Náhlý nárůst volného času způsobený zefektivněním výrobních postupů člověka postavil před existenciální prázdnotu – když přestane pracovat, aby přežil, stojí tváří v tvář otázce smyslu svého života. Vážnost a vědomí vlastní existence se však dá přehlušit právě neustálým karnevalem. Nepřestávat v bavení sama sebe. Naše společnost se nechce nechat rušit vážností. Fotbal a jeho kult je jednou z forem hravého eskapismu, který nám společně s televizí, projížděním face-booku, luštěním sudoku a obrážením obchodů, atd. atd. umožňuje, abychom další a další den bezpečně zaplašili onu dotěrnou otázku smyslu existence. A dospěli ke svým smrtem s blaženými úsměvy idiotů na tvářích.
Jiný úhel pohledu na totéž nabízí Theodor Adorno a další autoři Frankfurtské školy. Společnost je podle nich zejména místem boje o sociální a ekonomickou nadvládu. A té slouží i tzv. kulturní průmysl, jehož je fotbal jakožto světově nejpopulárnější sport nedílnou součástí. Jedno procento lidí dnes vlastní 40 % světového bohatství a 50 % nejchudších lidí vlastní necelé 1 % světového bohatství. Část společnosti, která nadstandardně profituje, pochopitelně potřebuje nástroje, kterými omezit otázky po legitimitě takových nerovností. Odvést od nich pozornost. Jedním z efektivních nástrojů je zabavit potenciální „tazatele“ kulturním průmyslem – od mainstreamové filmové a hudební produkce, přes komerční televizi, po masově sledovaný fotbal a další sporty. Zabavený člověk se neptá, stejně jako zabavené dítě zapomíná na vlastní hlad i modřiny... Nebo si snad vzpomínáte, kdy jste naposledy u filmů Marie Poledňákové přemýšleli nad vykořisťováním dělníků třetího světa či jak daleko má Kellnerův Home Credit od staré dobré lichvy? Kulturní průmysl, jehož je vrcholový fotbal součástí, funguje ideálně, protože je efektivní na dvou frontách – generuje zisk a zároveň odvádí pozornost od otázek.
Nejsou však jen negativní sociologické koncepce fotbalu. Zejména amatérský fotbalový tým lze chápat i jako místo, kde se setkávají lidé naprosto odlišných statusů. Úspěšný malopodnikatel přihrává na gól mladíkovi, který nemá ani na zaplacení 100 Kč do týmové kasy. Humanitní intelektuál hraje v jednom týmu s člověkem, který Marxe považuje za výrobce tílek. Pokud by neexistovala místa jako fotbalový klub, kde dochází k průnikům a setkávání lidí naprosto odlišného sociální pozadí, byla by naše společnost možná podstatně více fragmantizovaná. Mysleli bychom více v termínech „my“ a „oni“. A „jimi“ bychom mysleli ty, které jsem nikdy nepotkali.
Tento úhel pohledu nás přivádí ke kanadsko-americkému sociologovi Erwingu Goffmana a jeho tzv. dramaturgické teorii. Podle Goffmana je nejlepší metaforou společnosti divadlo. Život člověka je souběh divadelních rolí, na které se připravuje, zkouší je, pak je předvádí publiku, je za ně hodnocen. Musí si dávat velký pozor, aby do právě hrané role nemíchal prvky jiných postav, které současně hraje na odlišných pódiích. Fotbalový suverén peskující kolegy na trávníku o několik hodin později zamilovaně šišlá na svou přítelkyni, aby druhý den oblékl kostým žoviálního kolegy, který moc dobře vychází ze spolupracovníky. Čímž se dostáváme k pointě: fotbal je pro řadu z vás rozšířením bitevního pole – novou rolí při níž lze zapomenout na role často méně důstojnější či neohrabaně zahrané. Či naopak, jako v mém případě, připomínkou že ne ve všech rolích svého života může člověk excelovat.
