Muži B: Skládání hymny skončilo fiaskem

12.11.2010 13:11   Daniel Prokop  

Tempo zvládlo derby s Braníkem, i když hráči měli plnou hlavu starostí o novou tempáckou hymnu.

Za satalický report vytýkáno mi bylo, že příliš stylizuji a odchyluji od fotbalu a snad si i vymýšlím! Slíbil jsem tedy, že tentokrát odvyprávím po pravdě vše, co se v nedělením utkání s Braníkem událo, nic nevynechám, ani nezkreslím. Jak jsem slíbil, činím: 
 
"Ať už Bohové jsou, nebo nejsou, my jsme jejich sluhové," uvítal mne mladej Péťa Flaks citátem Fernando Pessoy hned, co jsem vstoupil před zápasem do kabiny. A bylo teda jasný, že kluci mají tentokrát poetickou. Já na básničky nikdy nebyl, o to víc jsem proto koukal, když mi řekli, že se s béčkem pokusíme vyhrát soutěž o tempáckou hymnu a za utržený peníz se ožrat. Proč ne, řekl jsem si.
 
Už při převlékání do dresů – mimochodem, když sečtete všechny čísla dresů základní sestavy 1 až 11 (zkuste si to doma), dostanete 66, číslo satana nedochůdčete, vládce pekelných inkubátorů, díky němuž kdysi Vatikán zvažoval prohlášení kopané za ludus proto-diabolicus (hra skoro-ďábelská) – tak tedy, už když jsme se převlékali do dresů, všiml jsem si, že si Dan Morávek a Tomáš Vitásek smolí cosi fixkou na papírový kapesníky. Když Dan po chvíli začal přednášet první návrh na hymnu, připomněl mi něžným přednesem časy, když jsme spolu na učňáku hráli v dramatickém kroužku Čechova. Danova hymna začínala takto:

Ta hlava se jmenovala Lhotka,
krátké a zelené jí rostly vlasy.
Co asi hlava říkala si,
že stádo blešek po ní hopká.
S míííííííííííííííííííčem
S míčéééééééééém

Ten refrén tady je melodicky do kvarty - říká Dan u posledních "veršů" - jako když zpíváte hoří. Von ten konec potřebuje kytaru, zpěvná část, rozumíte, jinak to nevynikne. Ale když jsem se podíval po ostatních klucích v kabině, většinou předstírali, že něco hledají v taškách, nebo si oblepovali štulpny posedmé izolačkou – jen aby se tomu chudákovi nemuseli podívat do očí. Báseň to přitom nebyla špatná, on Dan měl březinovský symbolismus neustále připodobňující cokoli k částem těla vždycky v krvi. Pochválil jsem mu ji, ale koho to zajímalo?
 
Taktická byla zase stejná jako vždycky. Když bráníme, tak to zúžit. Záložníci blízko u sebe, tlak na míč, chlapi sakra, na druhou stranu letí balon stejně strašně dlouho, tam to stihnete vždycky, koukněte se na ligu, jak to hrajou … Když útočíme roztáhnout, zejména ty krajní záložníci. A tak dál.

Pořád se ta taktická opakuje a člověk má pocit, že už to snad ani nemá smysl. Ale vyhráváme častěji, než na začátku, tak to možná smysl má. Ono když si člověk něco víckrát zopakuje, tak si to líp zapamatuje. To já znám z učňáku. Opakování matka moudrosti, opakování matka moudrosti, opakování matka … – tenhle citát nás tam naučili nazpaměť.
     
1. poločas
A tak jsme na ně vlítli. Hned od první minuty jsme měli míč častěji na kopačkách, jak se říká v televizi. Při prvním rohu v 5. minutě se ke mně přimotal Slavíček řka: Hele, něco mě napadlo, co si o tom myslíš? A potichu, aby jeho slova zanikla mezi ševelením deště a řevem spoluhráčů, mi zarecitoval:
Moje fotbalové srdce puká ve dvé,
Když Tempo není aspoň sedmé.
Co mu na to říct klukovi, když to nemá styl ani se to vlastně nerýmuje? No, dobrý Slávo, ještě to chce vymazlit, teď běž ale na tu bližší tyč, jak jsme řekli v kabině, povídám mu. No a co vám budu povídat, ten kluk dal z toho rohu góla, kdo ví jak, snad hlavou, někdo říkal, že ramenem, ale já věřím spíš na tu hlavu, jelikož mu to z ní vytlouklo nápad s pukajícím srdcem a dokonce zápasu se o tom nezmínil.

Hned ve 10. minutě měli pěknou šanci hosté – ale jejich hráč nastřelil z malého vápna břevno. Hned na to zahrozili z brejku, ale zas z toho nic nebylo. A tak jsme podle hesla nedostaneš-dáš znovu udeřili my. Oggy dostal dlouhou přihrávku od Karla Sehnoutky, dostal se s ní z velkého úhlu do vápna a k překvapení všech zavěsil místlo přihrávky do vinglu. Zápas sledovala Oggyho rodina, šlo o otázku cti. Mohl si tedy oddechnout. Po poločase jsem viděl jeho bratry (či bratrance) odcházet spokojené domů.

Do přestávky jsem bohužel ještě inkasovali, po ne úplně šťastném výběhu golmana Flakse, což byla daň z nepozornosti, protože Petr se zrovna radil s Martinem Vrzalem, zda je vhodnější použití rýmu píseň-tíseň nebo višeň-sršeň. Nejde však všechno svádět jen na hymnu, protože vzápětí dvě tutovky po sobě nedal Kuba Hurka, který má od mala diagnostikovanou apoetózu – tedy chronickou neschopnost vnímání veršů – a básnických pokusů se proto vůbec neúčastnil.  

Přestávka
Tak skončil poločas. O přestávce se postavil Petr Dedek se svým příspěvkem. Vymýšlel ho prý celou první půlku, když jsme zrovna bránili, a nezapřel inspiraci klasickou ostrovní poesií (ta zarostlá image je čistě byronovská). Navíc ten pěkný dantovský rytmus A-B-A B-C-B, který nám všem připomněl Božskou komedii! Jeho návrh na hymnu zněl pokud se nemýlím:
Naproti Dublinu,
po irských pláních
sluncem i ve stínu.
Jdem s větrem v skráních
pamět v kocovinu
s jistotou v zdáních. 
…
Ale to ho už přerušili …  Většina kluků namítala, že přes formální vyzrálost se obsahově Petrův návrh příliš vzdaluje od lhoteckého fotbalu. Marně chudák vysvětloval, že samotný irský motiv symbolizuje zelenou trávu; vítr a pláně plošinu, na níž se nachází horní hřiště; že mluví o odhodlanosti hrát za každého počasí (verš 3), o poučení z neúspěchů (verš 5) i o vytrvalém bojem o ještě nedávno vzdálené cíle, jakým je hraní v prvních patrech přeboru (verš 6). Kluci ukázali pro Petrův styl založený na kombinaci metonymie a metafory sprosté nepochopení. Srdce mi plakalo vidouc, jak to Petra vzalo. Tehdy jsem si uvědomil, že nám symbolistům na Tempu pšenka nepokvete. Ale co, muselo se jít na druhý poločas, rozhodčí už pískal.

2. poločas
Bylo jasné, že jestli někdo dá třetího góla, bude to apoetik Kuba Hůrka. Jako jediný hlavu plnou veršů, už 47. si v brejku obhodil golmana a zakončil zkušeně pět centimetrů vedle tyče, a to směrem k druhé tyči – tedy dovnitř branky. Opět ale platilo okřídlené dáš-dostaneš, tři minuty za to jsme totiž inkasovali z rohu. V 58. minutě Tempo navíc zachránil golman Flaks, když vytáhl prudkou střelu z dálky nad sebe na břevno, a to za cenu čisté fraktury loketní a vřetenní kosti, s níž však po Pláničkově vzoru odchytal celý zbytek zápasu.

Poslední obří šanci měli hosté v minutě 80. Po závaru před brankou skončil míč na brankové čáře. Jirka Hron se ho pokusil vykopnout zkušeně odrazem přes tyč zpět do protiútoku, ale nakonec to byl aspoň aut. Minimálně dvě další slibné příležitosti jsme měli v závěru i my - tu poslední zazdil autor tohodle reportu.

Utkání tedy skončilo šťastně, vyhráli jsme 3:2 a snad i docela zaslouženě. Nebo možná ne, ale prostě jsme vyhráli. Horší než veškerá únava po zápase bylo vidět, že kluci díky několika neúspěchům rezignovali na vymýšlení hymny. Jediný, kdo se ještě přihlásil o slovo, byl Tomáš Vitásek, který si ji smolil od začátku zápasu. Bohužel, Tomáš složil hymnu jako nové libreto k Wagnerově opeře Prsten Nibelungů. Když jsem z Tempa večer odcházel, byl s recitací uprostřed prvního dějství. Jedná se o povedený kousek, ale těch 16 hodin je na hymnu přespříliš. Vitiho rukopis leží u Valyho v hospodě ve starých bednách od pečiva. Snad by se daly využít alespoň části … Jinak je ale bitva o hymnu pořád otevřená. Selhali jsme. Aneb jak říká staré přísloví – Verlainů jsou plné hřbitovy, ale jen na jeden se chodí koukat davy.

Zápasy: