FC Tempo Praha
U17: Hodnocení sezony
8.7.2020 21:06
redakce
Nejtěžším úkolem bylo spojit kluky z ročníků 2003 a 2004 po stránce mezilidských vztahů, prozradil trenér Richard Valoušek.
Jaké byly cíle nedokončené sezóny?
Protože sedmnáctku čekala na Tempu premiéra v české lize, byli jsme sami zvědaví, jak kluci přechod do náročnější soutěže zvládnou. Náš cíl nebyl ani tak výsledkový jako vývojový, kdy jsme se snažili hráče adaptovat na ligovou úroveň a ty starší, ročníku 2003, postupně posouvat do U19.
Protože sedmnáctku čekala na Tempu premiéra v české lize, byli jsme sami zvědaví, jak kluci přechod do náročnější soutěže zvládnou. Náš cíl nebyl ani tak výsledkový jako vývojový, kdy jsme se snažili hráče adaptovat na ligovou úroveň a ty starší, ročníku 2003, postupně posouvat do U19.
Podařilo se je alespoň částečně naplnit?
Vzhledem k náročnému losu, kdy nás hned v úvodu sezóny čekaly A týmy Jablonce, Liberce, Teplic nebo pražské Dukly, jsme se nakonec dokázali oklepat a na podzim získat šest vítězství, čehož si do jisté míry ceníme. Určitě to mohlo být lepší, i proto jsme se společně s hráči rozhodli v zimě nedělat pauzu a tvrdě se připravovat na jarní část. Tu jsme bohužel už ani pořádně nerozehráli. I tak kluci ukázali potenciál, chuť se zlepšovat a výsledkem byl posun tří hráčů natrvalo do U19.
AC Sparta Praha - FC Tempo Praha 3:1
Do další sezóny odešel kompletní ročník 2003 do U19 a v sedmnáctce se k ročníku 2004 přidali kluci o rok mladší. Ti od prvního tréninku ukazují, že mají obrovskou motivaci se ukázat v ligové soutěži v co nejlepším světle. Už během přípravných zápasů jsme dokázali remizovat s U18 Vyšehradu 3:3 nebo porazit ligovou Viktorii Žižkov U17 5:0. Předváděná hra, skvělý přístup kluků i výsledky nás naplňují pozitivní energií, ale určitě si nechceme klást výsledkové cíle. U17 bude i nadále především týmem, který se bude snažit hráče plně rozvíjet v komplexních fotbalových dovednostech bez výrazného tlaku na výsledek. Jasně, vyhrávat chce každý, ale pro nás bude mnohem větší odměnou, když hráči během sezóny udělají výrazný osobnostní a fotbalový pokrok.
Největší přednost a nejslabší stránka týmu?
Nejsilnější stránkou týmu byla práce s míčem ve středu pole, kde kluci dokázali vhodně rotovat a míč efektivně posouvat vpřed na křídlo či hrotového útočníka. Když se k tomu postupem času přidala odvážná hra stoperů, kteří se naučili míč konstruktivně vyvážet a hledat mezery v soupeřově presinku, i elitní kluby s extraligovými ambicemi s námi měly problémy. Největší slabinu jsem v týmu cítil v mezilidských vztazích, kdy trvalo několik měsíců, než se lidsky povedlo kluky ročníku 2003 přiblížit k těm mladším. A zpětně si myslím, že se to stejně úplně nepovedlo, což bohužel bylo občas na hřišti znát. V zimě a na jaře to ale bylo už výrazně lepší. Škoda, že jsme to nemohli ukázat v mistrovských zápasech. Na ty už nedošlo.
Nejlepší a nejhorší moment sezóny?
Oba tyto momenty jsou spojeny se soupeřem z Jablonce. S ním jsme totiž po čtyřech dnech, co jsem byl u týmu, prohráli 0:8. Bylo to mé první utkání u týmu a my od 10. minuty tahali za kratší konec a bylo jen otázkou času, na kolika inkasovaných gólech se skóre zastaví. Se stejným soupeřem jsme hráli znovu první jarní kolo. Mezi těmito zápasy uplynulo nejen půl roku, ale také desítky tréninků a dalších zápasů. Během nich kluci ukázali výrazný progres, což se ukázalo i na hřišti. I když porážka 1:4 ze hřiště soupeře vypadá jako jednoznačná, vývoj zápasu se dlouho držel nerozhodně. Rozhodla bohužel naše velká slabina, koncovka. Čtyřikrát jsme šli sami na jabloneckého brankáře, nebyla z toho žádná branka. Tu jsme nakonec vstřelili z penalty, kdy obránce fauloval našeho hráče před prázdnou brankou po kličce na brankáře. Klidně se mohla udělit i červená karta a bůhví, jak by se utkání za stavu 1:1 dohrálo. Výsledek mi radost nedělá, ale předvedená hra byla skvělým odrazem toho, jak dlouhou cestu vzhůru kluci za těch našich 6 až 7 měsíců ušli.
Jak jste pracovali s týmem během pandemie?
Byli jsme v kontaktu v podstatě denně přes naši facebookovou skupinu. Jednak kluci sami inspirovali ostatní svou aktivitou, každý měl dle plánu na starost jeden den. Dále hráči soutěžili v kalorické soutěži, kdy museli zasílat svou pohybovou aktivitu a podle náročností výkonu byli ohodnoceni. Ti nejpilnější se dočkali odměny.
Jak hodnotíte trenérské schůzky? Jsou přínosné, příp. co byste na nich změnili?
Na trenérských poradách je skvělá především atmosféra, která nemusí být vždy jen přehnaně přátelská, ale také velmi konstruktivní, což je podle mě nejlepší. Vždy pracujeme s určitým tématem a každý má možnost se k němu otevřeně dle své vlastní zkušenosti vyjádřit. A protože každý máme zkušenosti trošku jiné, každého to svým způsobem obohatí. A co mi na nich chybí? Snad jen ještě větší důraz na ukázky z praxe, abychom si dané situace dokázali zasadit do přesných herních momentů.
Jsou správně nastavené přechody hráčů na malých hřištích v přípravkových a žákovských kategoriích?
Jako trenér si ještě pamatuji, když pětileté děti hrály na polovinu hřiště a sám jsem jako hráč nastupoval v přípravce dokonce na celé. Osobně jsem spíše pro model menších hřišť, hráči jsou častěji u míče, musí za menší časový úsek vyřešit mnohem více situací a tím pracovat na svém rozvoji. Nejdůležitější je stejně skloubit zábavu, rozumně nastavený fotbalový a lidský vývoj s výchovou. Když se tohle podaří, pak tolik nezáleží, zda se bude hrát 3+1 na minihřištích nebo 4+1 na větších. Rozhodně jsem ale spíše pro zmenšený prostor a menší počet hráčů, alespoň v útlém věku.
V čem jste za poslední dobu udělal v trenérské praxi největší změnu, co děláte jinak než dřív a proč?
Nejdříve začnu tím, co se nezměnilo, a to je můj lidský přístup. Kabinu vnímám jako rodinu, která zažívá během sezóny všechny možné situace a pocity. Emoce občas létají nahoru dolu a je potřeba se s tím poprat v rámci týmu, kabiny. Nic nevynášet a umět situace společně řešit. Když se tohle povede, je to začátek úspěchu. Co se ale u mě mění, jsou určitě zkušenosti z praxe. Čím déle trénuji, tím více tlačím na intenzitu tréninku. S jednotlivými cvičeními se snažím pracovat tak, aby všichni hráči byli aktivně zapojeni, nikdo nečekal v zástupu a intenzita se blížila tempu zápasu. I když mám rád inspiraci a občas se vzdělávám od kolegů či na internetu, nejvíce mě na trénování baví vytváření vlastních cvičení přesně na míru týmu. Protože právě jako hlavní trenér v zápasech vidím jeho největší nedostatky, na kterých je potřeba pracovat.
Jak jste spokojeni s přístupem svých svěřenců?
Aktuálně vedu v sedmnáctce hráče ročníků 2004 a 2005 a momentálně jsem s jejich přístupem opravdu hodně spokojený. Po dvou měsících tréninků a zápasů po koronavirové pauze vidím celou řadu atributů, na kterých musíme zapracovat, ale právě díky entuziasmu, který kluci do tréninků dávají, se nebojím, že bychom to nezvládli. Bude to dřina, čeká nás další ligová sezóna s nejlepšími českými kluby. Ale klukům věřím a vím, že zkousnou tvrdou letní přípravu a do ligy vyrazíme připraveni.
Nejsilnější stránkou týmu byla práce s míčem ve středu pole, kde kluci dokázali vhodně rotovat a míč efektivně posouvat vpřed na křídlo či hrotového útočníka. Když se k tomu postupem času přidala odvážná hra stoperů, kteří se naučili míč konstruktivně vyvážet a hledat mezery v soupeřově presinku, i elitní kluby s extraligovými ambicemi s námi měly problémy. Největší slabinu jsem v týmu cítil v mezilidských vztazích, kdy trvalo několik měsíců, než se lidsky povedlo kluky ročníku 2003 přiblížit k těm mladším. A zpětně si myslím, že se to stejně úplně nepovedlo, což bohužel bylo občas na hřišti znát. V zimě a na jaře to ale bylo už výrazně lepší. Škoda, že jsme to nemohli ukázat v mistrovských zápasech. Na ty už nedošlo.
Nejlepší a nejhorší moment sezóny?
Oba tyto momenty jsou spojeny se soupeřem z Jablonce. S ním jsme totiž po čtyřech dnech, co jsem byl u týmu, prohráli 0:8. Bylo to mé první utkání u týmu a my od 10. minuty tahali za kratší konec a bylo jen otázkou času, na kolika inkasovaných gólech se skóre zastaví. Se stejným soupeřem jsme hráli znovu první jarní kolo. Mezi těmito zápasy uplynulo nejen půl roku, ale také desítky tréninků a dalších zápasů. Během nich kluci ukázali výrazný progres, což se ukázalo i na hřišti. I když porážka 1:4 ze hřiště soupeře vypadá jako jednoznačná, vývoj zápasu se dlouho držel nerozhodně. Rozhodla bohužel naše velká slabina, koncovka. Čtyřikrát jsme šli sami na jabloneckého brankáře, nebyla z toho žádná branka. Tu jsme nakonec vstřelili z penalty, kdy obránce fauloval našeho hráče před prázdnou brankou po kličce na brankáře. Klidně se mohla udělit i červená karta a bůhví, jak by se utkání za stavu 1:1 dohrálo. Výsledek mi radost nedělá, ale předvedená hra byla skvělým odrazem toho, jak dlouhou cestu vzhůru kluci za těch našich 6 až 7 měsíců ušli.
Jak jste pracovali s týmem během pandemie?
Byli jsme v kontaktu v podstatě denně přes naši facebookovou skupinu. Jednak kluci sami inspirovali ostatní svou aktivitou, každý měl dle plánu na starost jeden den. Dále hráči soutěžili v kalorické soutěži, kdy museli zasílat svou pohybovou aktivitu a podle náročností výkonu byli ohodnoceni. Ti nejpilnější se dočkali odměny.
Jak hodnotíte trenérské schůzky? Jsou přínosné, příp. co byste na nich změnili?
Na trenérských poradách je skvělá především atmosféra, která nemusí být vždy jen přehnaně přátelská, ale také velmi konstruktivní, což je podle mě nejlepší. Vždy pracujeme s určitým tématem a každý má možnost se k němu otevřeně dle své vlastní zkušenosti vyjádřit. A protože každý máme zkušenosti trošku jiné, každého to svým způsobem obohatí. A co mi na nich chybí? Snad jen ještě větší důraz na ukázky z praxe, abychom si dané situace dokázali zasadit do přesných herních momentů.
Jsou správně nastavené přechody hráčů na malých hřištích v přípravkových a žákovských kategoriích?
Jako trenér si ještě pamatuji, když pětileté děti hrály na polovinu hřiště a sám jsem jako hráč nastupoval v přípravce dokonce na celé. Osobně jsem spíše pro model menších hřišť, hráči jsou častěji u míče, musí za menší časový úsek vyřešit mnohem více situací a tím pracovat na svém rozvoji. Nejdůležitější je stejně skloubit zábavu, rozumně nastavený fotbalový a lidský vývoj s výchovou. Když se tohle podaří, pak tolik nezáleží, zda se bude hrát 3+1 na minihřištích nebo 4+1 na větších. Rozhodně jsem ale spíše pro zmenšený prostor a menší počet hráčů, alespoň v útlém věku.
V čem jste za poslední dobu udělal v trenérské praxi největší změnu, co děláte jinak než dřív a proč?
Nejdříve začnu tím, co se nezměnilo, a to je můj lidský přístup. Kabinu vnímám jako rodinu, která zažívá během sezóny všechny možné situace a pocity. Emoce občas létají nahoru dolu a je potřeba se s tím poprat v rámci týmu, kabiny. Nic nevynášet a umět situace společně řešit. Když se tohle povede, je to začátek úspěchu. Co se ale u mě mění, jsou určitě zkušenosti z praxe. Čím déle trénuji, tím více tlačím na intenzitu tréninku. S jednotlivými cvičeními se snažím pracovat tak, aby všichni hráči byli aktivně zapojeni, nikdo nečekal v zástupu a intenzita se blížila tempu zápasu. I když mám rád inspiraci a občas se vzdělávám od kolegů či na internetu, nejvíce mě na trénování baví vytváření vlastních cvičení přesně na míru týmu. Protože právě jako hlavní trenér v zápasech vidím jeho největší nedostatky, na kterých je potřeba pracovat.
Jak jste spokojeni s přístupem svých svěřenců?
Aktuálně vedu v sedmnáctce hráče ročníků 2004 a 2005 a momentálně jsem s jejich přístupem opravdu hodně spokojený. Po dvou měsících tréninků a zápasů po koronavirové pauze vidím celou řadu atributů, na kterých musíme zapracovat, ale právě díky entuziasmu, který kluci do tréninků dávají, se nebojím, že bychom to nezvládli. Bude to dřina, čeká nás další ligová sezóna s nejlepšími českými kluby. Ale klukům věřím a vím, že zkousnou tvrdou letní přípravu a do ligy vyrazíme připraveni.