K utkání s Újezdem jsme nastupovali v poslepované sestavě, která měla na domácím hřišti premiéru. Obrana v úplně novém složení, totéž záloha a do útočného dua byl zařazen po dlouhodobém zranění se zády Tomáš Kocábek.
Úvod utkání naznačil, že to nebudeme mít vůbec jednoduché. Bohužel už od prvních minut bylo jednoznačné, že hráči, kteří pomáhali staršímu dorostu a hráči zranění hrající se sebezapřením nám budou opravdu moc chybět. Snaha se nám nedala odepřít, ale bylo viditelné, že tentokrát hrajeme tak trochu s rezervou. Proti urostlým hráčům ročníku 94 jsme to měli těžké. Vůbec se ale nedalo říci, že by výkon a předvedená hra byla špatná, ale nedařilo se nám ohrozit hostující branku nějakou střelou ze střední či větší vzdálenosti. Všechny pokusy, centrované balony do vápna a kombinace v pokutovém území, pochytal velmi dobrý brankář hostů. Byl to téměř neřešitelný problém, jak ho překonat. A tak se dostali k jediné příležitosti hosté, ve 25.min. se ujali vedení 1:0. Stále byl dostatek času s výsledkem něco udělat, ale do konce poločasu se stav nezměnil.
Druhý poločas měl být v naší režii, ale obraz hry se moc nezměnil, brankář hostů chytal stále lépe a lépe a my jsme na něj téměř nevystřelili. Tímto způsobem není možné zápasy vyhrávat. Příležitosti jsme si dokázali vytvořit, ale ke střele se ne a ne dostat. A tak se čas velmi rychle krátil, přesto na nás ještě počkala jedna tutovka v podání zmiňovaného Tomáše Kocábka. V poslední minutě krásně obešel hostujícího gólmana, a když už se zdálo, že zavěsí do prázdné branky, trefil k jeho smůle jenom tyč.
Musím přesto pochválit všechny hráče za bojovný výkon. Kdybychom hráli v nejsilnější sestavě, věřím, že bychom to dotáhli do vítězného konce.